Škunery jsou dvou a vícestěžňové lodi, které zřejmě co do oplachtění vynalezli Holanďané a užívali je již v 16. resp 17. stol. ve svých koloniích. Lodě však nenesly název škuner, ten se poprvé objevil až v r. 1713 v Gloucesteru, Massachusetts. O původu názvu panuje spousta dohadů.
Princip oplachtění byl v té době naprosto revoluční. Základem je vratiplachta, což je něco jako dveře na veřejích, kde „veřeje“ tvoří samotný stěžeň, kolem něhož se vratiplachta orientovaná k zádi lodi natáčí vlivem větru samovolně do obou stran a různých úhlů, které jsou dány zkracováním či povolováním ovládajících otěží.
Tento princip výrazně zvýšil manévrovatelnost lodí, jejich rychlost a také radikálně snížil nutný počet mužů k obsluze lodě. Nezanedbatelný byl také výsledně menší ponor. To velmi usnadnilo zejména příbřežní plavbu (hlavně na východním pobřeží severní Ameriky), rybolov a jiné aktivity, ty pirátské zejména v oblasti Karibiku i jinde, kde větší škunery nahradily tehdejší jednostěžňové šalupy.Existují dvě základní skupiny oplachtění škunerů: jednak g a f l o v é, kde vratiplachta je rámována dole vratipněm a nahoře vratiráhnem, které se natáčejí spolu s vratiplachtou. U těchto škunerů je často používána i trojúhelníková plachta na čnělce, která se natáčí spolu s vratiplachtou. Při pohledu ze strany tak obě plachty spolu vytvoří jakýsi do vrchu se zužující trojúhelník. Řada těchto škunerů je mimo vratiplachty vybavena na předním stěžni ještě jednou či dvěma příčně ráhnovými plachtami, což zvyšuje výkonnost při záďovém větru.
No a tak jsme se vlastně dostali k dalšímu druhu oplachtění, kde jsou plachty zmíněné vpředu „spojeny“ v jediný celek, ve vratiplachtu b e r m u d s k o u, která má dole rovněž vratipeň ale nahoře plachta jako trojúhelník skonč svojí „špicí“ u vrcholku stěžně. Odpadá tedy vratiráhno. Oba základní typy oplachtění mají své výhody i nevýhody, zřejmě záleží i na přírodních podmínkách, ve kterých jsou lodě provozovány.
Oba druhy oplachtění škunerů vždy nesou v čele lodě (k přednímu stěžni vedené) trojúhelníkové stěhovky, kosatky, létavky apod., buď z čelenu nebo jen ze samé přídě lodě. Rovněž mezi stěžni bývají, i když jen ojediněle, i další necharakteristické, tedy doplňkové plachty.
Škunery mají obvykle dva stěžně, kde přední je nižší nebo stejně vysoký jako zadní hlavní stěžeň. Zajímavými výjimkami rodu škunerů jsou jola a keč. Oba tyto typy oplachtění mají jeden hlavní přední stěžeň. Zadní stěžeň s vratiplachtou je posunutý značně dozadu a je výrazně nižší. Oba typy oplachtění jsou na pohled stejné, ale liší se v tom, že jola (yawl) má osu kormidla před osou stěžně a u keče je to naopak. Zdroje k oběma podotýkají, že funkce zadní malé plachty má za úkol posilovat účinnost kormidla. U některých typů lodí je dokonce otěž pně zadní vratiplachty přímo spojena s perutí kormidla a tedy i spřažena s pohyby této perutě.
Zajímavý je v příloze zobrazený sedmistěžňový nákladní uhelný škuner „Thomas W. Lawson“ z roku 1901, který má řadu prvenství v této kategorii, z nichž žádné již asi nebude překonáno: Škuner s největším počtem stěžňů, největší škuner vůbec, největší škuner bez pomocného motoru.
Dlouho si na moři nepobyl, v r. 1907 jej bouře utrhla z kotev a zničila u Scilly Isles. Byly i oběti na životech (zachránil se jen kapitán a lodní inženýr. Kapitán nešťastné Concordie také zbaběle utekl z lodě dříve, než by mu velela povinnost a čest. Inu lidé mívají především rádi sami sebe…).
Z pel-mel obrázků škunerů v příloze jsem vyčlenil zvlášť skupinu 7 severoamerických původně rybářských škunerů jako ilustrační příklad činnosti tehdejších loděnic v Essexu (stát Maine):
Zdejší loděnice vyrobily již v r.1750 za rok 50 škunerů. Dále se rozrůstaly a do 30. let 20. století vyrobily těchto lodí přes 4.000 (!). Z nich se dodnes zachovalo v různém stavu (viz např. poničený trup Lettie na jednom z obrázků) jen 7 kusů, z nichž 6 bylo restaurováno. Pozor, neplést si restaurované lodě s replikami, což jsou lodi postavené teprve nedávno podle pramenů! Replikované lodě nemají ve své podstatě žádnou historickou cenu s výjimkou ukázky, jak asi originální loď mohla vypadat.
K essexským 7 škunerům, které byly zachovány a 6 z nich restaurováno (k restaurování nepochybně přispěl po 2. sv. válce ekonomický rozmach vedoucí obecně k využití historických lodí zejména jako naučných pro „naturální“ turistiku) uvádím jejich seznam s případnými komentáři:
Lettie 1893
(na dílčím obrázku zobrazen i vrak před restaurováním)
Ernestina 1894
(dříve jméno Effie M.Morrissey jr.)
L.A.Dunton 1921
(plave jako statický exponát muzea, zřejmě má jen takeláž bez plachet)
Roseway 1925
Highlander 1924
(na dílčím obrázku je pracovník při temování plaňkového trupu této lodě tradičním způsobem a nástrojem)
Adventure 1926
(z obrázku je zřejmé, že v době pořízení snímku plnil stále svoji původní úlohu-rybolov)
Evelina M. Goulardt 1927
(ještě v r. 2010 vrak provizorně pod přístřeškem v muzeu essexkých loděnic. Jedna část boku lodi byla poničená a tak byla z lodě odstraněna, aby návštěvníci měli možnost se podívat i na vnitřní strukturu lodě. Na restaurování lodě není stále dost prostředků…)
DALŠÍ FOTO RŮZNÝCH ŠKUNERŮ
