Jedná se o druh lodí, který je modeláři zcela pomíjen. Nelze se divit, jelikož hlavní rozdíl mezi jimi a jinými loděmi spočívá hlavně pod hladinou. Je to účelově tvarovaný trup (zejména jeho přídní část), který navozuje „najetí na ledový břeh“, který se ale pod tíhou lodi stále boří. Různé tvarování přídí zachycují i některé obrázky v příloze. Naléháním lodi na led a drcením jeho vrstvy se otevírá plavební dráha za ledoborcem, ve které pokračují běžné lodi, kterým razí ledoborec cestu. To je ostatně prvotní pracovní náplní ledoborců. Účelově na nich musí být konstruovány (a ochraňovány) určitě vnější jednotky, jako lodní šrouby apod. Samotné pohonné jednotky musí být také nepoměrně výkonnější než u běžných lodí, protože vlastně strkají ledoborec stále na ledový břeh „do kopce“ a jeho rozbitou tříšť ještě odhrnují jako val do strany. Neviditelná je také další specifika ledoborců, nepoměrně silně zevnitř konstrukčně stavěný trup. Odlišnosti v nástavbách proti normálním lodím přináší i nutnost je přizpůsobit arktickému chladu. S ohledem na zvláštní prostor s krutými přírodními podmínkami, ve kterém tyto lodě působí, se široce rozvětvila i jejich výbava. Jistě i kvůli četnějším náhlým situacím, které tyto kruté podmínky přinášejí jistě častěji proti běžným oceánským podmínkám. Jednoznačně jsou to lodě spíše pracovní, kde ledobornost je sice hlavní, ale jen jednou z mnoha jejich schopností. To zřejmě vedlo k tomu, že celková konfigurace většiny těchto lodí se velmi podobá siluetám a výbavě velkých a také široce vybavených oceánských remorkérů.
Hlavní úlohu ledoborců jsem již zmínil, ale ledoborce plní i řadu úkolů samostatně, jako např. strážení a ochranu hranic, průzkum ledových polí apod. Ale i v této skupině lodí (jako i v jiných) se stírají hranice mezi „čistokrevným“ ledoborcem a lodí, která má ale určité konstrukčně vytvořené ledoborné vlastnosti pro tenčí sílu ledu. Stupně takové možnosti jsou normalizovány a uváděny v technické dokumentaci i charakteristice lodě zřejmě jako stupeň schopnosti lámat led až do určité tloušťky. Takové lodi v ledoborné úpravě jsou zejména využívány v severněji položených oblastech běžného osídlení, kde se hladiny pokryjí v zimě jen obecně tenčím ledem, nicméně by si s ním běžné lodě nemusily poradit.
Samostatnou kapitolu tvoří i skupina mimořádně velkých, často atomovým pohonem hnaných ledoborců, které zajišťují pravidelný lodní provoz na tzv. „severních cestách“, v oblastech věčného ledu. Takové lodi provozuje zejména Ruská federace z přírodně dané nutnosti. Mně samotného překvapilo, kolik takových superledoborců Rusové mají. Některé uvidíte v obrazové příloze.
I tady se tedy můj článeček stal spíše přehlídkou mnou vybraných obrázků na pokoukáníčko, než by ukázal nějaké profesní vlajky. Z hlediska vlajek apod. jsou ledoborce lodě jako všechny jiné. Nenašel jsem žádné vlajkové internacionální profesní označení.
Věnoval jsem 2 snímky ruskému ledoborci Jermak, protože podle zdrojů byl prvním účelově postaveným ledoborcem na světě. Ještě větší pozornost jsem věnoval ruskému ledoborci Svjatogor, po revoluci v Rusku přejmenovaném na Krasin. Zaslouží si úctu jeho posádka, která se nesmírným úsilím rozhodujícím způsobem podílela v r. 1928 na záchraně osádky ztroskotané vzducholodi Italia vedené Umberto Nobilem, která chtěla vzduchem dosáhnout dosud neznámá místa Arktidy. O záchranu se tenkrát pokusil letecky i známý polárník Roald Admunsen, který však při havarii záchranného letadla zahynul. Světovou ostudu si v té době vysloužila Italie, která na záchranu své výpravy prakticky od začátku resignovala.
Technickou záhadou je pro mne obrázek menší rudě natřené lodě, podle nápisu asijské. Byla prezentována zdrojem jako ledoborec. Zůstaneme–li u toho, pak tam je zajímavá dvojice asi lodních „šroubů“ v podobě kuželovitých šneků.
