Dnes již historickou stavebnici norského rybářského člunu Artur uvedla na trh naše hračkářská fa IGRA.
Stavebnice byla materiálově ryze dřevěnou stavebnicí v rozsypu a trup byl plaňkovaný na žebrech. Plaňky byly smrkové lišty. Samo plaňkování bylo v té době asi dost náročné, protože na trhu ještě nebyla „rychlá lepidla“ a sám materiál planěk byl modelářsky také problematický. Smrk se obtížně ohýbá a nakrucuje zároveň, takže plaňkování dospělo asi většinou k tomu, že výsledek nedával předpoklady, aby alespoň část trupu mohla být vyvedena jen z krásně lakovaných přirozených planěk. ( viz obrázek jedné skutečné lodi s pozadím červené stavby ) To vedlo k tomu, že modeláři začali vzhledově zřejmě nedokonalé trupové plaňkování kytovat a přebrušovat a tím dosahovat podklad pro krásný a hladký povrch pro nastříkání barvy.Tím ovšem „pochovali“ skrytím i tradiční a stále živý způsob výroby trupů plaňkováním u skutečných lodí .Bylo to svým způsobem barbarství, jako kdyby byť i nadaný malíř přemaloval v nějakém klášteře historické fresky.
Výsledkem jejich práce ovšem byl krásný a dnes již přímo kultovní model, který svým celkovým vybavením byl celkem jednoduchý ,ale přesto líbezný a modeláři jej dále vylepšovali každý podle svého vkusu.
Až potud se zdá být vše jasné: Igra tehdy z Norska získala nějaké podklady, inspiraci či co pro stavebnici typické norské rybářské lodi. a s tou šla na trh.
Ale další řádky budou o tom, že pro model, byť jej počeštila, převzala i jméno, které je pro Nory historicky slavné. Ve 2. svět. válce se totiž norský rybářský člun A R T H U R účastnil jako důležitý článek jedné válečné protiněmecké operace.
Tirpitz, nacistická bitevní loď ( již jediná nejmohutnější loď na západní polokouli po potopeném sesterském Bismarckovi ) představovala v oblasti Norska stálou hrozbu a pro případ jejího vyplutí musely být na britských ostrovech stále udržovány námořní a další síly, kterých bylo zapotřebí jinde. Představovala dále bezprostřední hrozbu námořním zásobovacím konvojům do Ruska.
Po několika šrámech , které předtím loď utrpěla, či po opotřebení některých dílů bylo rozhodnuto přistoupit během 2. pol. r. 1942 k její generální opravě. Oprava měla být provedena v Norsku – Trondheimu, když předtím Hitler přesun lodi k opravě do německých loděnic zakázal pro velké riziko její ztráty a tak i prestiže režimu.
Britové této časově dosti dlouhé opravy hodlali využít k dalšímu pokusu loď zničit Měli totiž jistotu, že po dobu jejího trvání loď své kotviště v Trondheimfjordu (obehnaného dvojitou protitorpédovou sítí) neopustí.
Bylo tedy rozhodnuto provést operaci „Titul“ (Title). Prostředkem k ničení Tirpitze mělo být užití „lidských torpéd“ – C h a r i o t ů , které Britové na tlak Churchila, rovněž zavedli do výzbroje, když obdobný italský vynález „maiale“ (k maiale viz můj jiný článek na této webce) měl ve středomoří ke škodě Britů nepochybné úspěchy. Chystaná operace za použití chariotů probíhala v těsné spolupráci s norským hnutím odporu – dva britské charioty pilotované anglickými potápěči-specialisty se měly prostříháním otvorů v obou protitorpédových sítích dostat pod trup Tirpitze a zde každý „upustit“ hlavici chariotu s 300 kg brizantní výbušniny, přičemž čas výbuchu byl nastavitelný. Podoba a princip chariotů, jakož i potápěčského vybavení, je zřejmá z obrazové přílohy.
Charioty měl do Trondheimu dopravit jeden z norských rybářských člunů, které každý den vyplouvaly na moře a jejichž pohyb Němci nebyli schopni uhlídat, a tak byly tyto lodě schopny mezi Skotskem a Norskem převážet tam i zpět personál a materiál pro činnost hnutí norského odporu.
V určitých fázích války šlo o tak intenzivní činnost, že se jí začalo podle častého cíle takových lodí (souostroví Shetlandy) přezdívat Shetlandský autobus. Pro účel přepravy chariotů byl proto vybrán norský rybářský člun Arthur pod velením zkušeného odbojáře kapitána Leifa Larsena.
Na lodi byli 4 muži posádky a 6 britských potápěčů (tedy dvě dvoumužné operační dvojice a jedna záložní). Po provedení útoku měl být Arthur potopen a všichni muži se měli za pomoci pracovníků hnutí odporu dostat do neutrálního Švédska.
26. října 1942 vyrazil Arthur ze Shetlandů. Nedaleko Trondheimfjordu se po určitých obtížích podařilo dostat oba charioty do vody, ukotvit na vlečná lana a doplout až k samotnému ústí fjordu. Potápěči zaujali svá místa v zamaskovaných úkrytech, loď úspěšně prošla kontrolou německé hlídky fjordu jako loď přivážející do Trondheimu náklad rašeliny a vydala se dál na pomalou plavbu dlouhým fjordem. Mezitím se ale na moři změnilo počasí a rozpoutala se extrémně silná bouře, jejíž vlnobití dolehlo až do fjordu, což nakonec způsobilo utržení obou chariotů z vlečných lan a jejich ztracení v hlubinách. Operace Titul tak předčasně vlivem živlů skončila neúspěchem, a to pouhých 5 mil od cíle.
Nezbylo než Arthur opustit a pokusit se uniknout po zemi, protože loď měla po bouři nefunkční pohon, takže se zpátky do Británie nemohla dostat. Potopili tedy Arthura a všech 10 mužů nastoupilo riskantní cestu po norské pevnině. Aby byli méně nápadní, rozdělili se do 2 skupin. Jedna skupina dorazila bez problémů za 4 dny do Švédska. Druhá skupina měla dlouho štěstí, které je ale těsně před cílem, kdy ke švédské hranici chybělo jen několik kilometrů, opustilo. Objevila se dvojčlenná německá hlídka, začala přestřelka, která stála oba Němce život, jeden však před smrtí dávkou ze samopalu zasáhl jednoho z Britů – Boba Evanse. Stav jeho zranění byl velmi vážný, silně krvácel a omdlel. Přátelé ho měli za mrtvého, hranice Švédska byla blízko a za sebou viděli další pronásledovatele. Aby se alespoň sami zachránili, překročili z posledních sil švédskou hranici.
Osud ale nebyl nakloněn zdánlivě mrtvému Bobu Evansovi, kterého Němci dopravili do nemocnice a zde se jej lékařům přes těžká zranění podařilo zachránit. Bob Evans u sebe sice neměl uniformu, ale pod pláštěm měl tajné dokumenty s distinkcemi. Byl tvrdě vyslýchán gestapem a postaven před soud, který ho odsoudil k trestu smrti. V lednu 1943 byl popraven.
Doplňky a komentáře
Britové vyvinuli své Charioty poměrně rychle a to na základě italských podkladů či vraků italských maiale. Tak mohly být již na samém konci prosince 1942 vyslány charioty na palubách tří velkých ponorek proti italským válečným přístavům a lodím zde kotvícím. (operace Principal).
Charioty Mk.I. vycházely rozměrově z britského standardního torpéda, délka 7,65 a průměr 0,533 m s výtlakem 1,5 t.. Bojová hlavice měla nálož 328 kg.. Lodní šroub poháněl elektromotor na 30ks akumulátorů..Jejich kapacita umožňovala chariotu doplout do vzdálenosti 16 až 18 nám. mil při rychlosti 4 resp.3 uzlů.
K obrazové příloze : pro mladé „nepamětníky“ jsem připojil pár pěkných modelů Arturů ze stavebnice a sám jsem si tak utvrdil své mínění, že dnes převládající „kajuťáky“ jsou naprosto nezajímavé. Dále jsem připojil snímky opravdových rybářských lodí, všechny jsou norské a lze z nich vyčíst určité společné rysy i s lodí ve stavebnici a také ukázat krásu samotného plaňkování. Zajímavé je na těch dříve fotografovaných (z doby Arthura) že mají na obou stranách přídě černé obdélníky s bílou registrací, kde první část tvoří písmena a zbylou pak číslice. Samotný Arthur je vidět na černobílém obrázku jak kotví na skotských Shetlandách a na molu je skupinka mužů. Tento snímek je asi velmi vzácný, protože zřejmě zachycuje stav těsně před zahájením operace Title , tedy když s Arthurem a s posádkou připlul z Norska kapitán Larsen.Navíc je zřejmě jediný, protože jakýkoliv snímek jen samotného Arthura jako lodi se mi nepodařilo ve zdrojích objevit.
Připojil jsem také obraz Tirpitze, který hodně vypovídá o kráse lodi a mohl by být svou podrobností také v něčem platný těm modelářům, kteří dnes houfně staví sesterského Bismarcka z nějaké stavebnice v měřítku 1:200.
Ten barevný obrázek chariotu s osádkou a pod zádí nějaké lodi je jediný, který je v příloze zobrazený již s náloží vpředu. Howgh.
