Vratiplachta, někdy také nazývaná či řazená mezi podélné plachty. Byl jsem ze svých povrchních cest po vědomostech toho mínění, že ji vynalezli Holanďané někdy v 17. století. Jelikož jsem o ní chystal článek, obrátil jsem se na známou autoritu, vicekomodora Petra Patočku s dotazem, který z národů vratiplachtu vynalezl a kdy byla nasazena široce „operačně“.
Tímto mu děkuji, že si našel čas mi odpovědět, a přetiskuji jeho odpověď v plném znění:
„Ano, Holanďané uvedli do praxe vratiplachtu v oblasti Vlámska a Valonska. Zde koncem 16.století vratiplachtu přejali od Španělů v době, kdy západ Holandska patřil ke španělské koruně. Španělé vratiplachtu přejali v průběhu 14.-15. století od Portugalců a Italů. Ti ji přejímali od arabských a indických lodí od 11.století.
Arabové a Indové na přelomu našeho letopočtu vratiplachtu přejali od Číňanů. Vratiplachta na čínských džunkách se (podle toho, co víme) pravděpodobně používala již od 2. tisíciletí před naším letopočtem.
Z předchozího textu a z mého omylu vyplývá, že „Země je opravdu velká a kulatá“ a že my často přemýšlíme a uvažujeme jen ve „svém“ panevropském prostoru. Jiné kultury na opačné straně naší planety, zejména čínská, se dostaly v řadě disciplin mnohem dále a dříve než my. Pouze asi historický vnitřní vývoj Číny, který zde vedl k izolacionizmu, zřejmě zabránil tomu, že se odtud v minulosti nešířily poznatky a znalosti spíše jednoznačně směrem k „ubožejší“ Evropě.
Je-li vratiplachta řazena k plachtám podélným, pak samozřejmě existují plachty příčné. Tyto příčně ráhnové plachty nesené jako jediné na stěžních historických plachetních korábů, vykonaly pro postup evropského poznávání a využívání vzdálených zemí mnoho. Snad v tom bylo i efektivní využívání nepřímých cest k určitým cílům. Lodi při tehdejších dálných plavbách totiž k nim nepluly přímo, ale pluly oklikou v postupně námořníky poznávaných, směrově trvale vanoucích pasátních či jiných větrech. Zde příčně ráhnové plachty, z podstaty kolmo nastavené zády k větru, byly jako pohon vysoce efektivní. Podstatně horší manévrovatelnost takových lodí proti lodím s plachtami podélnými také nebyla na širých mořích a oceánech nijak na závadu. Vratiplachtanebyla v době objevitelských plaveb u Evropanů ještě operačně osvojena.
Vratiplachta na „evropské“ lodě pronikala zvolna a vlastně nesměle. Vetřela se nejdříve na zadní stěžeň tak, že na něm bylo odebráno odspodu jedno nebo dvě „patra“ příčných plachet a ty nahradila menší vratiplachtička. Zdroje dokonce promluvily o (dnes humorném) řešení, že když si průkopníci asi ještě nebyli jisti pozitivním výsledkem účinků vratiplachty, tak dali vratiplachtičce její vlastní stěžínek, který přivázali na těsno k zadnímu stěžni na jeho uvolněnou výšku po odejmutých příčných plachtách!
Nicméně postupem času vratiplachta ovládla plachetní svět asi spíše v případech malých a středních plavidel (zejména tak do cca třístěžňových ) a ráhnové plachty se zde řídce uplatnily či uplatňují již jen jako podpůrný doplněk, např. na vrcholu předního stěžně některých škunerů, na „hermafroditních“ brigách apod. Důvod k její nadvládě byl jasný: EFEKTIVITA!! „Celovratiplachtové“ lodi proti lodím s pouze příčně ráhnovými plachtami potřebovaly jen asi 10% stavu osádek obsluhujících plachty! Tytéž lodi byly také podstatně obratněji manévrující! To umožnilo ve své době mohutný rozvoj rybářství, pirátství a jiných činností, kterým se tyto vlastnosti lodí nesoucích vratiplachty především hodily.
