Torpédoborec představoval v době 2. světové války rychlou, obratnou a potřebně i vytrvalou válečnou loď, jejíž vznik můžeme adresovat na konec 19. století. V době svého vzniku představoval zbraň určenou k boji s nepřátelskými rychlými torpédovkami a torpédovými čluny. Český výraz „torpédoborec“ proto nemá mnoho společného se samotnou jeho výstrojí, ale vznikl jako ekvivalent anglického „torpedo-boat destroyer“ tedy významově „ničitel torpédových člunů“ . Časem se v angličtině tento výraz pro torpédoborec zjednodušil na „destroyer“.
Torpédoborce (destroyery) během 2. svět války plnily nejrůznější funkce. Hlavní byl boj s nepřátelskými ponorkami, letadly a hladinovými válečnými plavidly protivníka na otevřeném moři.
Britské torpedoborce byly v tomto období zařazeny do určitých tříd. Tak např. u tříd J, K a N šlo o 24 stejných lodí vyrobených v.r. 1937-1942 ve třech sériích po osmi kusech. Lodě pak měly vždy jméno, které začínalo písmenem série. Tak např. torpédoborec HMS Kelvin o délce 108,6 m a rychlosti cca 67 km/h. byl ze série K. (Dobová poznámka: ze zmíněných 24 kusů jich bylo za války celých 13 ztraceno !)
Američané v té době měly torpédoborce tříd Fletcher, Allen M. Sumner a Gearing.
Hlavní úlohy těchto lodí se měnily i podle místa válčiště . Při doprovodu konvojů v Atlantiku působily torpédoborce spíše jako „honící psi“ střežící a chránící konvoj proti ponorkám. K tomu jim sloužila kromě velkého spektra zbraňové a detekční výbavy i jejich velká rychlost. Měly v rukou i velení celému konvoji, protože větší námořní lodi obvykle atlantické konvoje nedoprovázely. Velkou pomoc zejména proti ponorkám plujícím v blízkosti konvoje jim přinesly později užívané relativně levné pomocné letadlové lodi, které dokázaly se svými pár letadly letecky čistit od těchto vetřelce/ů okolí konvoje shozem výbušných náloží, bomb apod. Mohly také, při vlastním neúspěchu, alespoň zjištěnou polohu ponorky oznámit konvoji, ze kterého pak byl odeslána na oznámenou polohu doprovodná fregata jako účinná zbraň, která pak po ověření shodila na ponořenou ponorku hlubinné nálože a v případě neúspěchu mohla těžit i z faktu, že ponorka se musí dříve nebo později vynořit, aby na hladině dobila baterie.
Jiná situace ovšem byla ve válce Spojenců proti Japonsku v Pacifiku, kde v obrovských prostorách oceánu, kde se boje odehrávaly, torpédoborce působily ve velkém počtu spíše jako palebná ochrana kolem vlastních těžších a těžkých válečných lodí a zejména kolem vlastních letadlových lodí. To ale rozhodně neznamenalo, že by torpédoborce neplnily řadu samostatných aktivních misí mimo vlastní svazy.
Těžké letadlové lodi totiž od těžkých bitevních lodí převzaly rychle po napadení Pearl Harboru letadly z palub japonských letadlových lodí historickou úlohu nejdůležitější a neúčinnější zbraně pro ničení nepřátelských i nejtěžších plavidel, leteckých základen (a to i v zázemí protivníka) a hlavně pak i obranu lodí plujících s nimi v sestavě. Zejména svými palubními stíhačkami nasazovanými proti japonským leteckým útokům (včetně kamikaze). Ochrana těchto nejcennějších lodí torpédoborci (majících postupně i silnou detekční výbavu – sonar, radar apod.) schopných vytvořit hustou protileteckou palbu, byla jejich velkou úlohou a to i s ohledem na větší zranitelnost právě těchto důležitých lodí (aero-carrierů).
Děla bitevních lodí musila tedy postoupit úlohu hlavní zbraně na moři či oceánu letadlům. Samy bitevní lodi, do té doby hlavní zbraň pro námořní válčení, se náhle staly vlastně pouze plovoucími silnými dělovými bateriemi, které bylo již samotné zapotřebí před těmi dotěrnými jedovatými „muškami“ chránit.
Stejnou zvýšenou ochranu si vyžadovaly od torpédoborců krom velkých i rozměrově a kapacitně menší eskortní či transportní letadlové lodi. Ty nesly menší počet letounů a v omezenější míře samy aktivně užívaly nesená letadla (stíhačky) k menším leteckým střetům, průzkumu, přeletům apod. Tyto lehčí letadlové lodi však postrádaly pancéřování i silnou výzbroj, protože šlo převážně či zčásti o překonstruovaná velká obchodní plavidla. Tím spíše včasnou a účinnou ochranu potřebovaly. Jejich existence a funkce totiž byla velmi důležitá, protože doplňovaly ztráty letadel na velkých letadlovkách, plnily úlohu leteckého průzkumu a také přebíraly hospodárně i jiné úkoly, které by si jinak vyžádaly nasazení letadlových lodí velkých.
Pro základní obraz o užití torpédoborců válčícími stranami v pacifickém střetnutí, tj. mezi Japonskem a Spojenci jsem pro zajímavost vybral a použil některé údaje z jedné knih známého autora Miloše Hubáčka, které popisovaly průběh období bojů v Pacifiku. Vybral jsem z ní stavy torpédoborců obou válčících stran, a podle mne, i jejich základní kvalitu (se záměrným vynecháním údajů o jejich proměnlivé výzbroji z mé strany), tj. dosahovanou rychlost:
Torpédoborce klasické, celkem nasazeno:
USA 62 ks + 2 ks Australie, tedy 64 ks, rychlost v rozmezí 36-38 uzlů
Japonsko 22 ks 34-39 uzlů
Kromě toho USA nasadily i 14 eskortních torpédoborců s udávanou rychlostí 24 uzly a také 8 torpédoborců transportních s 23-25 uzly.
POZNÁMKA k obrazové příloze :
Příloha obsahuje pelmel různých torpédoborců jak britských, tak amerických. Na prvních dvou zobrazeních si zasluhuje pozornost britský torpédoborec Nerissa (G 65 na trupu), který byl v r. 1940 předán polskému námořnictvu a za války sloužil pod RN (Royal Navy – královské námořnictvo) jako polský torpédoborec Piorun. Jeho polská osádka svojí odvahou zanechala v námořní historii znatelnou stopu, když z bezprostřední blízkosti hrdinně a pod palbou dotírala na Bismarck před jeho potopením. Po válce byl torpédoborec vrácen z Polska zpět britské RN.
Obrazová příloha rovněž zobrazuje modely některých torpédoborců v různých měřítcích. Je zřejmé, že odvaha a schopnosti modelářů jsou vysoké, i když i sem vstupuje 3D technika.
Obtížnost stavby tak členitých válečných lodí vystihují dva obrázky modelu téhož torpédoborce Glowworm (H92): na jednom z nich je v polštině poznámka, že stupeň obtížnosti stavby modelu patří do 1. skupiny, tedy do té nejnáročnější.
