Již koupí zříceniny malinké roubenky jsem si jako 32letý zadělal na desetiletí práce, která nikdy nekončí. Zároveň jsem ale získal zárodek malého prostoru schopného být v budoucnosti malou dílničkou, po které jsem jako kutil niterně prahl,když jsem již přestal bydlit u rodičů. Po létech zmrtvýchvstávání roubenky se to nakonec podařilo a já měl najednou místo, kde jsem mohl trávit večery a dny nepříznivého počasí, když nebylo možno pokračovat v práci na roubence,která měla stále přednost. Hodně času a peněz si vyžádalo i samo vybavení dílničky,aby tato mohla být „provozuschopná“. Některé stroje dílničky jsem sám postavil. Snad se někdy dostanu alespoň k popisu stolní stojanové vrtačky, která se mi povedla tak, že zostudila veškeré stolní stojanové vrtačky, které jsou na trhu. Zároveň ale prostor dílničky, byť malý, mi umožnil i podvědomě „samlovat“ nejrůznější šroubky, všelijaké kousky, které by se mohly jednou hodit atp. A tak se postupně zrodila základna pro budoucí volnočasové kutění, kterému předcházela zmíněná etapa výroby vybavení dílny.
Všelijaké malé nasbírané kousky čekaly další desetiletí na to, až se vysvobodím z naléhavých prací a stanou se z nich údržbářské či stále odkládané velké projekty na roubence a já se budu moci věnovat modelářství,se kterým jsem začal již u rodičů jako stavitel trupů pro tehdejší upoutané modely mého otce a jako „sestavovatel“ radií (protože jsem se nikdy nenaučil „vidět“ a vytvářet el. obvody jako můj nevlastní brácha). Ze tří postavených radií byly totiž všechny hezké, i drátky pravoúhle zahnuty, i bedýnky na ně lakované, ale radio hrálo jen jedno, krystalka. Ty lampové nanejvýš výsměšně bručely…
Druhý poločas mého modelářství mohl nastat bohužel až v mých 68 letech. V té době jsem zvažoval, na jakou disciplínu se ke stáří a po úrazu vrhnu. Radioamatérství nepřipadalo v úvahu. Letecké modelářství, v té době již plně RC provozované, rovněž ne, protože jsem nemohl být již pilotem, kterému by se podařil start, natož pak přistání. Volba tedy padla na moji starou dětskou lásku, stavbu lodiček. Abych „dohnal“ čas zmeškaný na mezitím proběhlým vývojem RC ovládání, rozhodl jsem se postavit jako první hned RC řízenou jachtičku-šalupu, později nazvanou ASSOL. Její stavbu popisuji zájemci jinde. Další postavenou RC lodí je mnohem sofistikovanější dvoustěžňový škuner GOLDEN CHAIN. Jeho stavbu rovněž popisuji jinde.
Oba modely, jakož i vpředu zmíněné stavby pro dílnu a dům, byly postaveny formou volné tvorby, tedy bez jakýchkoliv plánů a u modelů cíleně jen z dílců, které nebyly vyrobeny jako části modelů lodí „továrními“ výrobci.Tyto dílce jsem sháněl (kromě již dříve nasamlovaných) po všech možných obchodech, kde jsem mohl nalézt cosi drobného, co by se hodilo. Tak se mi podařilo zvrátit čas strávený nad prací ve prospěch namáhání hlavy a nohou a přemýšlením, jak co vytvořit či sehnat, aby se to hodilo do mé konečné představy celku. To ve srovnání s běžnými postupy stavění dle plánů či ze stavebnic jednoznačně mluví ve prospěch více tvůrčí metody, kterou jsem později nazval WAMP (Waldorfská alternativa modelařiny plavidel) a zveřejnil ji z filosofického pohledu ve stejnojmenném „manifestu“, který zde troufale uvádím:
W A M P
(Waldorfská Alternativa Modelářství Plavidel)
Představuje v moderní uspěchané době a nadbytku nabídky i již hotových lodí návrat ke kořenům modelářství. Tedy do doby, kdy každý model byl jedinečným originálem, stavěným v mezích tehdy omezených materiálových a jiných, zejména informačních, zdrojů. Modelář ale byl tehdy tvůrce! Plány neexistovaly, ani rigidní soutěžní pravidla. Zato však ale neměl kouli u nohou jako dnes, mohl plně a volně tvořit z toho mála, co bylo tenkrát k dispozici.
Metoda je cíleným návratem zejména k „chudobě“ materiálových zdrojů. Toto základní omezení mobilizuje modelářovu fantazii, jeho schopnost i zručnost na samou hranici jím dosažitelné úrovně. Tedy mobilizuje hlavinku i ručičky. Obojí, co dnes byznys kolem „aktivit volného času“ lákavě potlačuje strkáním hotového pod nos pohodlného kupce.
Hlavní zásady metody W A M P :
Adeptem metody může být kdokoliv, pro koho není plavba cílem, ale jen přirozeným výsledkem jeho předchozího úsilí. Tedy, řečeno s velkým beatnikem, „CESTA (zde sama stavba) JE CÍL!“
Modelář staví SVOU loď jako sochu a činí tak z tvůrčího zápalu. Tedy bez jakýchkoliv detailních plánů! Žádná skutečná loď či model, ani jejich plány, pro něho nejsou vzorem, ale POUZE inspirací!
Stavba modelu je „prostorovou mozaikou“ a odráží hmatatelný výsledek jeho tvůrčího zápasu. Pro tvorbu takové mozaiky (vlastně sochy) si však modelář sám uloží zmíněnou materiálovou „chudobu“. Na loď použije JEN takové díly, které původně pro lodní modelářství vůbec NEBYLY URČENY. Výjimky z tohoto pravidla nechť si modelář udělí sám, ale nikdy by neměla zvítězit pohodlnost před pracností, vždyť prodlužovat (tedy komplikovat si) samu stavbu by mělo být spíše rozkoší plynoucí z odhodlání danou překážku zvládnout.
Vlastní plavba je tedy jen “uvedením díla do společnosti“, jakási vernisáž. Tady, ať si kritici říkají cokoliv, by měl být modelář na své dílo hrdý. Vytvořil loď sám a sám také poznal hořkosti i slasti takového úsilí, o kterém nemají ani kritici ani kupci hotového (polo)tovaru ponětí!!
Metoda je víra, je to vyznání, je to svoboda. Výzva WAMP proto nemá za cíl stát se sdružením. Nemá žádné členy ani registrované příznivce a tedy nemůže žádné neregistrované potlačovat a zamezovat jim v jejich svobodné vůli se k výzvě vlastními činy přihlásit. Vychovává svobodné modeláře uvnitř jich samých a jimi samými. V dobrém smyslu slova i činu učí: „Dají-li ti linkovaný papír, piš napříč!“
Tato filosofická rovina by sama o sobě nemohla stačit bez pracovního nástroje, kterým je vpředu již vlastně popsaný způsob volné tvorby při vytváření všech mých staveb, nejen lodiček a kterému, inspirován kýmsi jiným, tímto dávám přiléhavé jméno jako metodě SBĚRU KOSTÍ.
Na místě je ovšem nutno přiznat, že hlavním základem metody je nic sám nevyrábět, když cosi podobného již někdo vyrobil, i když za jiným účelem. To samozřejmě mé lodi vzdaluje maketovosti dílců, o celku ani nemluvě. Nicméně je to cesta schůdná a někomu může vyhovovat, že nemusí velmi pracně zhotovovat něco, aby to bylo maketové, ale postačí, aby „nalezený“dílec byl upotřebitelný ať již základně esteticky nebo strojařsky.
V tom, že méně trpělivým se tak urychluje stavba celku, je možno spatřovat výhodu zejména pro začínající či méně zručné modeláře. Tím jsem se ovšem dostal do širší problematiky, vlastně k tomu, co vůbec stavíme, zda vlastní originální model (ve smyslu tohoto článku), či maketu. Ta ovšem nikdy nemůže být dost detailní a tedy vlastně ani maketou nemůže být, ledaže by byla stavěna 1:1 a i pak by to asi nebyla maketa, ale replika skutečné lodi. Ale to bychom se v polemice dostali příliš daleko, nechme to koňovi, ten má větší hlavu.