(moje zamyšlení, které bylo původně zveřejněno na serveru Monako)
Kolega Vaškeba, jeden z Otců Zakladatelů Monaka (od začátků orientovaného na modely lodí) nám všem připomněl, že nejen každý z nás urazil za těch 15 let ve svém modelářském životě nějakou cestu, ale že takovou cestu urazilo i naše Monako. To vlastně již od kolébky představovalo jistou opovážlivost: sami modeláři si před těmi léty založili vlastní IT fórum, aby mohli spolu komunikovat přímo, pomoci si, i dát přímo najevo i své názory !!
Sám slovní základ názvu Monako, tedy „modelařina na koleně“, odrážel dobu a základní úmysly zakladatelů. Tehdy bylo skutečně třeba (když nebylo nic vhodného v šupleti) vyrábět na koleně některé dílky i díly modelů , celé lodi, éroplány apod. Stejně pak později i elektrické a elektronické obvody. Tehdy byla rada od někoho ze zkušenějších dobrá a v tomto duchu se počáteční aktivity Monaka také odvíjely. Přinesly i osvětu, řád apod. k určitým oblastem provozování lodních modelů atd.
K oslavě významného výročí Monaka (2016) přispěla svými vzpomínkami a komentáři řada lodních modelářů. Všechny se nesly v duchu hrdosti nad příslušností k naší komunitě spojované Monakem. Dokonce zde byly zapomenuty i dřívější tvrdší názorové spory. O to více si musíme sami sebe a naší cesty s Monakem vážit.
Já sám jsem jako hošík již před válkou pižlal polínka na lodičky. Jedna moje „briga“ se v základě zachovala, bylo to tlustší prkno v půdorysem obroušeným do tvaru lodi a do toho byly vetknuty dvě dřevěné kulatiny jako stěžně. Na ty mi babička z prostěradla ušila po třech příčných ráhnových plachtách. Do širšího lemu v horní části každé plachty se dalo zasunout příčné ráhno. Všechna ráhna byly přibita hřebíkem na stěžně. Byly ušity i dvě kosatky, které nesl čelen v podobě klacíku přibitého k přídi. Tím byla s ještě přidanými lanky k plachtám a stěžňům má tehdejší dětská fantazie uspokojena. Lodička ležela pak léta na půdě…
Jako jinoch jsem se změnou bydliště a skautského působení chytil stavby (ještě tenkrát lampových) radií. Ještě jedno mám ve známé historické formě „kapličky“ v obýváku – hlavně proto, že se mi tenkrát dost povedla sama bedýnka. Zajímavá z pohledu historie ale může být moje tehdejší krystalka (tehdejší „ terminus technicus“). Byla to průměrem cca 6 centimetrová papírová roura na které bylo navinuto určité množství závitů měděného isolovaného drátu. K tomu byla připojena trofejní sluchátka a zajímavý mrňavý předmět, už jsem zapomněl jak se jmenoval. Šlo o piezzoelektrický (?) pevně usazený krystal, který byl přes kloubek „šimrán“ vodivým hrotíkem. Krystal se jemně pošimrával tak dlouho, až se ozvala nějaká rozhlasová stanice (mající vlnovou souvislost s počtem závitů drátů na rouře). K tomu pár spojovacích drátků, dobrá venkovní anténa a nic víc, žádné zdroje a máte přímo prehistorické radio!
Později jsem se jako pasivní člen ještě zdržoval v hloučku tehdejších, ještě lampových, trutnovských radioamatérů, kteří navazovali spojení až s půlkou světa a vzájemně si posílali poštou potvrzení o navázaném spojení. Myslím, že ta potvrzení se jmenovala QSL lístky.
Dále jsem, tehdy již ruku v ruce s otčímem Láďou, přepádloval na éra. Stavěli jsme z počátku větroně. Ty jsme házeli z kopců dolů nebo je do výše vytahovali dlouhou šňůrou s okem zakleslým za háček na větroni. Byly to vlastně pouhé kluzáky. Větroně obecně dokázaly plachtit až později, kdy doba dospěla alespoň k primitivní ovládací elektronice. Ten, a to nejen náš, příklon k érům byl venkoncem zákonitý: Dokud nebylo RC k dispozici, tak to byla u éroplánků jen hmota olova v přídi, ptačí profil křídla s náběhem, které společně s prvním impulzem daným např. jen hodem modelu, vytvořily rychlost, která z pádu vytvořila klouzání vzduchem. Nic takového logicky nebylo u lodí možné. (I když mně se jako klukovi čirou náhodou podařil klouzavý „let“ značně těžké kovové hračky ve formě asi 7 cm velké kopie dopravní Dakoty která, vhozena do bazénku skutečně klouzala v příslušné letové konfiguraci vodou pozvolna ke dnu bazénku. Jenže to je již o čaji z jiného lodního, spíše „ponorkového“ šálku)
Když se na trhu běžněji vynořily modelářské spalovací motorky, tak předběhly trochu dobu. Vždyť kdo by si tenkrát troufl vypustit na oblohu v té době éro s drahým motorkem, když RC bylo ještě v nedohlednu?? Do lodních modelů se bez RC motorky rovněž nehodily a nehodí se dost dobře dodnes.
Ale u éroplánků se vynořila historická, dnes již zapomenutá, kategorie tzv. “upoutanců“. Ta spalovací motorky využila. Šlo většinou motorizované, pro nedostatek podkladů značně nedokonalé, makety historických letadel 1.a 2. svět. války. Alespoň tehdy v modelářském klubu v Mladých Bukách, ke kterému jsme se s otčímem připojili. Samy modely měly rozpětí kolem 80 cm. Létaly kolem dokola „pylonu“, kterým byl sám pilot. Byly upoutány na dvou tenkých ocelových lankách. Ta měla poměrně značnou délku, odhaduji nejméně 6 m každé. Lanka od strany pilota vedla od každého konce jeho kolíkové rukojeti na druhou stranu do trupu modelu, v místě jeho těžiště. Tam byla napojena na pevnostně odolnou dvojhlavou otočnou páku. Od této páky vedla jiná dvě lanka či táhlo, která hýbala výškovkou. S Láďou jsme postavili tři taková éra, naším společným vyznáním vždy dvojplošníky: Š328 , SE5 a Albatros v barvě Rudého barona. Jelikož Láďa byl vyučený lakýrník, byla ta éra tenkrát docela hezky kamuflována.
V Bukách měli modeláři v té době již pro tuto kategorii dokonce vybudován asfaltový povrch ve tvaru mezikruží s ochranným plotem,tak se tam pilně létalo: natáhla se lanka mezi pilotem a modelem, další man ve funkci startéra na kruhu nahodil vrtulí a nadráždil motor naplno a pak model uvolnil. Ten se na svých funkčních kolečkách rychle rozjel směrem ven z kruhu a tím napjal ještě více lanka k pilotovi až byl i co do rychlosti schopen vzlétnout. Pilot-pylon éro řídil tím, že vlastně krátil či prodloužil pohybem své rukojeti lanka.Tím hýbal na dálku výškovkou. Samozřejmě přitom musil vzdorovat i značné odstředivé síle, kterou vyvozovala hmotnost modelu a jeho rychlost.Ta letadla byla ale schopná v rukou zkušeného pilota udělat i přemet (ano ,ve vzduchu !). Pamatuji také, že jsme si sami letovali z tenkých plechů a trubiček i specielní nádrže na palivo, aby motor byl vždy i při odstředivé síle řádně„krmen“.
Dalším revolučním skokem v modelařině byl prazáklad RC ovládání, kterým byl systém bang-bang. Tento významný tehdejší pokrok v elektronice modelů umožnil na dálku ovládat jejich směrové kormidlo ve dvou skocích: z neutrálu max. výchylka vpravo, nebo max. výchylka vlevo.Tady se otevřela šance i pro lodní modely. Nic mezi tím, žádné odstínění velikosti výchylky. Tak se lítalo s poklepáváním na knipl, model se tak mohl citlivěji srovnávat. Toto RC ovládání tenkrát ještě nebylo běžně na trhu, byly ale již k dostání principielně zcela nové elektronické součástky. Tak vysílače i bang-bang přijímače pro nás a další modeláře tenkrát stavěl na půdě šikovný úpický Éda.
Systém už umožnil modelům větroňů v našem Podkrkonoší svahově plachtit. Kopců s návětrným větrem je u nás dost. Později se přidaly i motoráčky. Éda byl hlavně letecký modelář, ale postavil si na bang-bang mimochodem i asi jednu z prvních RC plachetnic. Šlo o prostou šalupku, která měla pro otěž vratiplachty použit gumový provázek a na kosatce jako otěž trochu povolenou šňůrku. Ale šla ovládat a tak doba RC modelů lodí startovala i u plachetnic, nejen u modelů s elmotory.
Následovala moje 30 letá modelářská pauza, ve které jsem od r. 1970 po víkendech křísil k životu malinkou roubenku. Jako lodní modelář jsem se v té době jen velice pomalu probouzel např. tak, že když se na stavbě něco zastavilo, začal jsem upravovat i tu zmíněnou brigu. Té jsem na spodek prkna trupu připevnil dutý kus z lípy takže model dostal důstojný trup. Pak jsem ho doplnil zábradlím a zadním ubytovacím kastelem, na kterém byla otevřená kormidelna. Sletoval jsem i kormidelní kolo, kterým šlo otáčet kormidlo přes kytarový strunový šnekový napínák . Bylo to u neřízeného modelu k ničemu, ale bylo to funkční a já si pohrál. Briga dokonce přeplula, neřízena, s větrem v zádech celý velký rybník, protože ji kosatky fackami vždycky do směru „vítr v zádech“ srovnaly . V této všelijak dál přikrášlované podobě (ale stále bez RC) mám stařičkou brigu uchovanou.
Do 21. Století jsem RC modelářsky vstoupil jako naprostý panic. Příběh zasvěcení začal tím, že brácha našel doma na půdě moji starou plachetnici, šalupku, kterou mi koupil kdysi strýc hotovou jako klukovi k Vánocům (viz článek na Monaku, který se jejím pozdějším smutným osudem zabýval a díky p. Doušovi byly její pozůstatky i zdokumentovány). Ta měla na dřevěném kýlu žebra a na tom všem pogumovaný látkový potah. Byla skládací jako tehdy běžné kajaky pro dospělé. Vše na ní bylo ale zničené stářím, vodou, zacházením apod. takže přes moji velkou snahu ji nešlo zachránit. Zejména její zničený pogumovaný potah prostě nešel obnovit.
Tenkrát již jsem činil i pokusy o seznámení se s internetem. Na něm jsem nějakou náhodou objevil velmi podrobný článek jednoho modeláře, jak postavit RC šalupu. By to impulz k myšlence, abych podle zbytků kýlu a žeber mého „gumáčku“ postavil něco podobného. Ale do plaňkování trupu jsem ale tak nějak nehrnul a také jsem potřeboval záď modelu rozšířit, což by při daných žebrech nešlo. Náhodou jsem ale narazil na inzerci známého Pepy Darvaše, který již tenkrát stavěl trupy na zakázku. Tak jsem za ním zajel a dohodli jsme se, že podle původního kýlu a některých žeber mi trup postaví. Když už ho máte, máte pro stavbu modelu vlastně všechno, co byste jinak sám asi velmi obtížně zvládal. Tak jsem se do stavby RC šalupy, maje již hotový trup, pustil.
Ten modelář, který mi byl původním vzorem, mi ale „nevysvětlil“, jak mám u otěžového navijáku omezit elektronicky jeho výsledný počet otáček. Tak jsem použil jen fyziku a díly Merkuru a přikoupil k otěžovému navijáku k jeho bubnu další dva. Po propočtech vznikl v podpalubí převod od 2 bubnů navijáku přes řemínky do pomala na větší dvojkolí z Merkuru majícímu na ose výsledný palubní navijákový buben. Oběžná otěž tak zastaví i při max .výchylce kniplu svůj pohyb dřív, než z ní odbočující otěže vratiplachty a kosatky narazí do vodících ok.
Tak jsem zahájil i já, shodou okolností také přesně před 15 léty, stavbu Assol zahájil a v r. 2002 ji dokončil. Šalupu jsem záměrně stavěl tak, aby šla variantně měnit či doplnit, např. o další stěžeň čímž by vznikla jola. Nic nebylo napevno, prostě druh lodi šlo montáží či demontáží modifikovat od bezmotorové šalupy přes variantu s přívěsným motorem až po zmíněnou jolu. Původně měla i povelově zvedací nohu závěsného motoru.Samotný motor jsem stvořil z elmotorku a L převodu dětské hračky a okarosoval. Tu funkci se zvedací nohou jsem později „vypáral“, protože byla neesteticky masivní a vlastně byla nanic, jen jsem si tenkrát dokázal, že to zvládnu. Zůstala jen funkce ovládání natáčení přívěsného motoru spřažená s výchylkou kormidla. Směr otáčení lodního šroubu vpřed nebo vzad vede přes pólový přepínač, který jsem pracně zhotovil (metodou udělej si sám) z tuctového serva a běžného pákového přepínače.
Svoji fluktuační pouť modelařinou jsem v předchozím uzavřel a začínám psát jako čtenář Monaka:
Obsah jednotlivých vydání Monaka se s časem uběhlých 15ti let přirozeně, převážně pod silným vlivem nabídky výrobců elektroniky, stavebnic od rozsypů až po hotové modely, do kterých stačí jen vložit baterie, vyvíjel v souznění s takovou nabídkou. Původní zámysl zakladatelů být rádcem se změnil a dále mění ve zpravodajství z modelářských, převážně soutěžních akcí. I to je zákonitá věc. Z modelářů se ale stávají spíše jezdci. Má li stejný druh modelu ze stavebnice (či něco jiného společného) více modelářů, tak co jiného s nimi dělat než nějak soutěžit? K tomu přispěla i Naviga, která upravila pravidla pro soutěže. Dnes je soutěžení již kategorizováno a mezi modeláři bývá dost modelů, které patří do té kategorie, která je vyhlášena pro určité modelářské setkání jako soutěžní, takže soutěže neskomírají, spíše kvetou.
Zákonitě s vývojem ale mizelo klasické modelářství ve formě „udělej si sám“. To je totiž samo o sobě omezeno schopnostmi lidské ruky a oka pouze na stavbu modelů maket či polomaket v měřítku sotva tak 1:90. Takové omezené měřítko ale neumožňuje postavit maketu členitější větší lodi v pro modeláře rozumné „transportní velikosti “. Droboučké dílky pro členitější model a jeho stavbu totiž umí dělat už jen stroje. (Nezmiňuji se úmyslně o 3D tiskové technice.)
(Výjimky v umu modelářské ruky i oka zřejmě asi existují: pamatuji, že kdysi byla v Praze výstava ruského modeláře, který, jak bylo tehdy vidět pod optikou, dokázal okovat blechu, che.)
Naše Monako pochopitelně šlo s vývojem. Nyní se zde o řadě soutěží dozvídám široce výsledky, ale jako modeláři mi na dnešním Monaku něco silně schází: totiž dost obrazových galerií ze soutěží mi připadá zchudle. Chybí mi to nejdůležitější: snímky samotných zúčastněných modelů! Bývá vidět širá soutěžní plocha na které jsou, když budu velmi přehánět, jen „nějaké plovoucí tečky“ a je připojena i nějaká ta společná fotografie zúčastněných a skutečná troška i samotných modelů, často polozakrytých jejich kapitánem, takže v takovém případě jde asi spíše o snahu pořídit jeho fotografii z přítomnosti na soutěži.
Musím ale uvést i zářné příklady, kdy to bylo na Monaku jinak a výborně: jarní parníkářské Jevany 2016 a Jarní Lužiny 2016. Zde se ale u obou akcí sešly na Monaku do společného celku galerie od více dokumentujících, takže řada z nich ukazovala cíleně samotné modely.
Co se na Monaku bohužel rovněž nevyskytuje, je např. foto-dokumentace z drobnějších regionálních akcí. Je to zřejmě proto, že aby se něco takového Monako vůbec mohlo ukázat, musí k tomu přijít nejdříve impuls zvenčí. K tomu se bohužel asi nejdříve musí spojit místní autor slova s autorem obrázků (či oba být jeden) a k tomu jejich chuť to na Monako poslat jako celek.
Drobná kamarádská a nesoutěžní modelářská akce „Čabárna“ (2016) by mohla být dobrým návodem ke změně. O té mluvím proto, že mi z ní přímý účastník poslal pěknou fotografickou galerii, kterou tam pořídil jeden zapálený fotograf-dokumentarista, který tam dokonce modely a modeláře aranžoval přímo „režisérsky“. Ty fotky ukazovaly především samotné modely z blízka. Samotné účastníky a hladinu bylo v galerii vidět jen skromně. Pro pobavení dodávám, že tamní účastníci s lodičkami byli navíc převážně letečtí modeláři, kteří si k lodičkám tak trochu odskočili! (Zdá se, že tradičně, když jim pro letadla již pomine plodné období, che). Škoda, že dokumentace z podobných akciček doposud na Monako nedorazila. Jistě by věci pomohlo, kdyby náš server Monako dal a dával opakovaně a výrazně najevo, že ke zveřejnění na h l a v n í stránku stačí poslat jen obrázkovou fotogalerii z takových konání pouze s uvedením názvu či místa a data akce. Odpadla by potřeba existence autora průvodního spisovatelského slova a modeláři by pak na Monaku asi častěji spatřili nejen více zobrazení samotných modelů, ale i příkladů, jak dělají skromná modelářská setkání jiní.
Zdraví Pavel Hubka