Britská letadlová loď HMS Furious (třída Glorious) útočí

Nálety německých vzducholodí na anglická města a jiné cíle během 1. světové války si pochopitelně vyžadovaly nějakou novější a účinnější formu odplaty. Bombové nálety na Anglii prováděly tenkrát pouze lodi německé námořní vzduchoplavby, které k misím startovaly se svými zeppeliny z konkrétních a známých základen v Německu.

Vzhledem k tomu a s ohledem na výzbrojní politiku Britanie se proto uvažovalo o napadení některé z těchto německých základen prostřednictvím letadel. Úspěšné napadení určité základny by totiž mohlo znamenat diametrálně větší způsobené ztráty, než představovalo např. sestřelení jedné vzducholodi letadlem při souboji.

Nicméně ani dolet, ani dosud vývojově nižší spolehlivost tehdejších válečných letadel, ani vlivy příp. nepříznivého počasí během tak dlouhého letu, neumožňovaly provedení takové operace. Základny vzducholodí byly pro letadla prostě příliš daleko.

Důležité základny německých námořních vzducholodí jako např. Nordholz a Tondern však ležely nedaleko moře. Tak v Anglii vznikla myšlenka dopravit útočná letadla blízko cíli na zvlášť konstruované lodi, která by je nejen nesla, ale i umožnila svým provedením jejich bojovou činnost.

Stavba takových lodí lodi započala tak, že původní tři anglické lehké křižníky třídy Glorious se v předpokládané funkci bojových křižníků s malým ponorem určeným pro baltské operace neosvědčily. Bylo proto rozhodnuto je přestavět na první letadlové lodě.

Znalosti, jak sladit provoz lodě s potřebami provozu letectva však tenkrát (kolem r. 1917) nebyly k dispozici. Zejména proto nemohla být zkonstruována rovnou finální verze takové lodě. Vývoj musil být postupný. Jistě také prováděný jako výsledek praktických zkoušek.

Až po dosažení prvního, prakticky vyzkoušeného, stupně konstrukce letadlové lodě (dále v našem příběhu jmenované stále HMS Furious) mohlo být přistoupeno k operační misi: napadení důležité německé základny námořních vzducholodí Tondern. Tato důležitá základna měla celkem tři vzducholodní hangáry. Dva menší, každý pro jednu vzducholoď, a jeden velký, pro dvě vzducholodě vedle sebe. Ten velký se jmenoval Toska.

Furious s letadly zakotvila 19.7.1918 kousek od pobřeží a asi 80 mil od Tondernu. Na cíl bylo vysláno sedm letadel typu Sopwith Camel F2b. Každý nesl na závěsnících pod pilotním prostorem 2x 50 lb cooper bombu. Operace sama byla velmi obtížná, letadla musila čelit husté protiletadlové palbě protivníka a jiným nepředvídanostem. Nicméně výsledek byl pro Brity příznivý. Byl zcela zničen požárem dvojhangár Toska a v něm shořely i dvě vzducholodě L 54 a L 60 plně připravené k plavbě. Němci měli velké štěstí, že se jim během náletu a ještě před totálnějším vzplanutím hangáru, podařilo odstranit z obou vzducholodí těžký náklad bomb přichystaný na Anglii. Jejich výbuch by na základně asi způsobil skutečně velké škody. Takto bombičky sopwithů založily jen požár, nikoliv výbuch.

Pokud někdo z vás, moji vážení čtenáři, umí obstojněji anglicky, pak vám velmi doporučuji obsáhlý, přímo studijní článek, který popisuje pouze samotný nálet do detailu: www.tondernraid.com

Obrázky na Googlu nenesou vždy informace o tom, co obrázek představuje. I tady v obrazové příloze tohoto článku nepochybně půjde ne vždy o samotnou Furious, ale o kteroukoliv loď třídy Glorious. To pomíjím i chyby věcné v článcích na určitá témata obecně. Inu internet je sice bohatá studna, ale jsou v ní i kaly a bubliny…

Postupný vývoj letadlových lodí před a během 2. svět. války udělal z letadlových lodí zcela dominantního činitele, protože to byla sama letadla, která se pak stala ve 2. svět. válce rozhodující zbraní. Letadlové lodě tuto zbraň nadále dopravovaly blíže jejím cílům a musily již i samy čelit cíleným útokům nepřítele.