Asi nejznámější je v této oblasti úsilí, které na jedné straně vynaložili Němci, aby své zprávy určené pro operační potřeby skrývali užitím šifrovacích přístrojů Enigma a na druhé straně pak stejně silné úsilí Spojenců, kteří potřebovali získat nejen tento samotný přístroj, ale hlavně klíč k jeho aktuálnímu nastavení. Aktuální nastavení se totiž měsíčně ze strany Němců cíleně měnilo.
Kolem r. 1940 již Spojenci ze zničených německých lodí, ponorek a meteorologických lodí získali některé součásti Enigmy a další důležité dokumenty ( např. z U-33, meteorologických trawlerů vydávajících se za rybářské jako Krebs, München atd.). To na straně Spojenců vedlo k určitým pokrokům, které ale bylo nutno dále doplňovat a aktualizovat. Již téměř nešlo o přístroj Enigma samotný, ale hlavně o získání aktuálního klíče k nastavení jeho kotoučů. Britským spojovacím důstojníkům na všech válečných lodích byl proto uložen tajný úkol, aby se přednostně starali rychle získat z ukořistěných lodí právě vše, co s Enigmou a hlavně s klíčem souviselo. Samotný klíč totiž musil být na lodích nesoucích Enigmu pečlivě uschován v tresorech, střežen a sám byl psán na speciálním papíru, který se ve slané vodě bleskově vytratil.
Britové samozřejmě hodlali v získávání informací spojených s pokrokem v luštění kolem Enigmy cíleně pokračovat. Bylo navrhnuto, aby byla náhle dělostřeleckou palbou napadena některá z německých meteorologických lodí a aby v nastalé panice na její palubu vniklo britské útočné komando, které by přednostně usilovalo o získání dalších částí Enigmy a hlavně pátralo po zmíněném aktuálním klíči. Admiralita s provedením takové akce dost váhala, byly obavy, že takový cílený útok by mohl náckům prozradit, že Britové jsou v luštění kolem Enigmy již o dost dál. Hrozilo, že by mohlo dojít k dalšímu zdokonalení přístroje, což by ohrozilo i dosavadní výsledky.
Nicméně ke schválení akce nakonec došlo a britský torpédoborec Tartar v červnu 1941 takto napadl meteorologickou loď Lauenburg. Ta měla na palubě kromě samotné posádky i devět meteorologů s jejich přístroji. Po přepadu byla Lauenburg potopena palbou. Je zřejmé, že pak bylo nutno ničit meteorologické lodi nepřítele ve větší míře, aby byl zachován dojem, že při akci Lauenburg šlo pouze o zničení jednoho ze zdrojů meteorologických informací.
Pro Němce bylo nepřetržité a rychlé získávání meteorologických informací nezbytné. Počasí do mírného pásma totiž převážně postupuje vlivem islandské tlakové níže od západu na východ. Pro vedení války, kterou Němci vedli na evropském a dálně východním válčišti, tedy byly včasné a permanentní informace ze západu, tedy z arktických oblastí nezbytné. V tomto směru měli Spojenci ale přirozenou výhodu, když Američané a Kanaďané měli svá území přímo v „rodišti“ počasí a navíc tamní zdroje měli propojeny společnou sítí meteorologických stanic v v Americe, Grónsku a Islandu.
Zdrojem takových informací i pro Němce byl před válkou systém světové volné výměny informací, který se ovšem zhroutil počátkem války. Němci měli také ve vzdálených částech Arktidy již před válkou síť tajných a nelegálních meteorologických stanic, ale ty Spojenci pak brzy zlikvidovali. Nacisté se rovněž nemohli spolehnout na zprávy z meteorologických lodí či ponorek. Ty by byly jistě při vysílání zaměřeny a zničeny. Použití letadel bylo omezeno jejich doletem a nespolehlivostí údajů a také z titulu ohrožení letadly protivníka.
Němci se proto rozhodli, že jedinými zdroji rychlých a permanentních zpráv mohou být pouze bezobslužné automatické meteorologické stanice vysazené v různých oblastech severní Ameriky. Ty by měly mít vlastní zásobu el. energie pro svoji nepřetržitou funkci v řádu měsíců.
Konstrukcí takové stanice byla pověřena firma Siemens. Ta vyvinula stanici Wetter-Funkgerät Land (WFL), tedy zkonstruovanou pro instalaci na pevné zemi (viz slovo Land). Pozdější konstrukce bylo dokonce možno shazovat na pevnou zem na padácích (typ Krote). Později byla také vyvinuta WFS určená k vysazení na moři (See). To vysazení prováděly ponorky, které stanici ukotvovaly jako bóji do dna. Ta se pak 2x denně vynořovala, rychle provedla měření, výsledek odvysílala a zase se ponořila.
Ale zůstaňme u stanic WFL. Těch bylo vyrobeno asi 26 ks. Z toho 14 ks jich bylo vysazeno v arktických a subregionálních oblastech (Grónsko, Bear Island, Špicberky a Země Františka Josefa). Dalších 5 ks pak kolem Barentsova moře. Dvě byly určeny pro oblast severní Ameriky.
Tyto dvě stanice byly přepravovány ponorkami U-867 a U-537. První ze jmenovaných vyplula později, ale nedoplula: v září 1944 ji poslal ke dnu britský letoun SZ od norského Bergenu.
V září 1943 vyplula z Kielu U-537 pod velením kplt Peter Schrewe. Nesla nejen WFL-26, ale i dva špičkové meteorology. Byli to Dr. Kurt Sommermeyer a jeho kolega W. Hildebrant. Stanice sama byla pojmenována Kurt, zřejmě podle křestního jména prvního ze jmenovaných meteorologů. Cesta sama se obešla bez styku s nepřítelem, ale ke konci cesty se ponorka dostala v severních vodách do prudké bouře, během které došlo ke střetu s ledovcem, který urval její protiletadlové čtyřče a způsobil i další škody na trupu. Ten byl poškozen a došlo k průsaku. Loď se nemohla potápět. Nicméně v říjnu 1943 doplula do oblasti cíle, který vybral kapitán Schrewe. Místo bylo zvoleno dost severně, aby se snížilo riziko, že stanice bude později objevena domorodci – Inuity. Šlo o SZ cíp Labradorského poloostrova, záliv sv. Martina. Ihned po zakotvení bylo vyhledáno místo pro umístění stanice, kolem na vršcích byly postaveny ozbrojené hlídky. Oba meteorologové a 10 námořníků začalo stanici usazovat, jiní opravovali samu ponorku. Stanice byla zamaskována, kolem poházeny vajgly a obaly od cigaret US provenience a na stanici samé upevněn štítek neexistující „kanadské meteorologické služby“(v té době byl Labrador regionem New Founlandu, který byl ke Kanadě připojen až r. 1949). Pracovali usilovně, i za tmy a tak za 28 hod. byly práce hotové, stanice aktivována a prověřena. Loď pak odplula do oblasti Grand Banks, kde kapitán hodlal ulovit nějakou tu loď Spojenců. To se mu nepodařilo, naopak musil čelit třem útokům kanadských letadel. Zpáteční cesta proběhla bez problému a v prosinci 1944 loď zakotvila v Lorientu (Francie). A to po 70 dnech trvající mise.
( U-537 potopila americká ponorka USS Flounder o 11 měsíců později: v prosinci 1944, poblíž Holandské Východní Indie…)
2. svět. válka končila až skončila a kdesi v zapomnění zůstala i instalovaná stanice Kurt, která podle německých záznamů vydržela fungovat pouhé dva týdny; nahradit ji měla další meteostanice přepravovaná ponorkou U-867, která se však z výše uvedených důvodů na místo určení nikdy nedostala…
Nicméně r. 1977 geomorfolog P. Johnson při plnění zcela jiné mise stanici Kurt našel. Podle štítku na ni předpokládal, že jde o kanadskou vojenskou instalaci, tak ji pojmenoval na „Martin Bay“.
Zhruba ve stejné době psal historii společnosti Siemens výše postavený inženýr Franz Selinger. Ten při bádání narazil na Sommermeyerův report o akci usazení Kurta. Kontaktoval iniciativně kanadské MNO. V r. 1981 se Kanaďané vypravili na místo a stanici opravdu našli, ale po 38 letech od postavení byla značně zbědovaná. Její zbytky skončily nakonec v Kanadském válečném muzeu jako exponát.
Základní parametry stanice WFL :
Měla řadu měřících přístrojů, telemetrický systém a 150W vysílač Lorenz 150 FK pro vysílací frekvenci 3940 kHZ. Skládala se z deseti válcových pouzder nastojato o výšce 1 m a průměru cca 48 cm, každé o váze cca 100 kg. Jen jedno obsahovalo přístroje. Na něm byly také připevněny dva stožáry. Jeden byl vysílací o výšce 10m a nižší nesl anemometr pro měření směru a rychlosti větru. Ostatní pouzdra obsahovala pouze nikl-kadmiové baterie, které umožňovaly stanici být funkční po 6 měsíců. WFL vysílala meteorologické údaje každé tři hodiny. Na jeden přenos stačily dvě minuty.
