Začalo to ke konci 1. svět. války, kdy se Italové začali zabývat vývojem nové zbraně proti lodím zakotveným v přístavech či poblíž. Základní myšlenkou bylo vyvinout prostředek, který by byl ovládán a schopen skrytě položit vysoce brizantní časovanou nálož pod kýl nepřátelské lodi. Výsledkem tajného projektu „Pijavice- Mignatta) byl návrh , kdy by posádka 2 potápěčů seděla obkročmo na podmořské loďce, tedy vlastně na miniaturní ponorce ( bez posádky uvnitř) , která by měla tvar a přibližně i rozměry běžného torpéda a tu by zvenčí posádka ovládala. V přední části pak měla být odpojitelná nálož. Návrh je zobrazen v příloze na náčrtku. Tento projekt nebyl dokončen, válka mezitím skončila.
V r. 1935 byla další válka na spadnutí a Itálie vedená Mussolinim a podněcována i jeho expanzivními plány v oblasti Středomoří, začala masivně zbrojit. Pokladna se otevřela, byly oprašovány i staré zbrojní plány. Dvěma pro věc zapáleným inženýrům námořní ponorkové základny se podařilo prosadit pokračování vývoje nápadu z projektu Pijavice. Již v r. 1936 byly první stroje připraveny. Nová verze základní myšlenky byla označována jako „torpédo s pomalým chodem“ tedy ve zkratce SLC. Přídomek torpédo, protitorpédový apod. byl používán cíleně, ke zmatení nepřítele. Po prvních zkouškách se ale jeden z osádky vyjádřil, že šlo jako o jízdu na praseti, tedy zřejmě o nic lehkého. Tento vtípek se ujal a čluny byly pak nazývány prasátky až prasaty, italsky M a i a l e .
Sám vývoj rovněž nebyl nic lehkého, kupodivu zřejmě nejvíce práce asi nedala sama loďka, ta obsahovala již celkem známá technická řešení, ale vývoj potápěčského obleku a obličejové dýchací a pozorovací masky a samozřejmě i samotného potápěčského vybavení šel kupředu ne moc vyšlapanou cestou. Do zadrhávání věci se však vložil v předtuše dobrého obchodu koncern Pirelli, což věci pomohlo.
K samotným bojovým operacím, výcviku a výběru tvrdých chlapů jako potápěčů a k nácvikům operací byla založena 10. flotila protitorpédových člunů (M A S), která v této roli působila po celou válku.
Samotný nejmenší operační „svaz“ představovala jedna velká skutečná ponorka, která měla před a za velitelskou věží kontejnery a v nic schovány SLC, které po ponoření ponorky a tedy i po zatopení kontejneru mohli potápěči snadno vysunout (viz galerie). Ponorka tedy překonala rozhodující délku plavby k cíli operace, vylodila SLC a po té ponořená vyčkávala na jejich návrat
Jeden SLS měl osádku dvou mužů s potápěčskou výbavou, vpředu seděl za ochranným štítem řidič, který měl pod štítem bohatě vybavenou přístrojovou desku s přístroji matně podsvícenými. Loďku ovládal podobným kniplem, jaký mají dnešní malá letadla. Zadní potápěč měl za úkol opustit své místo a manipulovat s náloží, tedy ji odpojit od loďky kde byla umístěna na přídi a tu umístit pod kýl nepřátelské lodi a nastavit časové zpoždění exploze a pak znovu nasednout.
SLC měla tvar torpéda, délku 7,3 m, průměr 53 cm, výtlak 1,5 t., akční radius až 15 mil, max. operační hloubka 30 m. Lodní šroub byl hnán elektromotorem napájeným z baterie až 60V, rychlost řízena čtyřpolohovým reostatem u řidiče. Nálož 200 kg, později 300 kg s možností zpoždění až 5 hod.
Mussolinimu a italskému námořnictvu byly trnem v oku anglické válečné přístavy v Alexandrii, na Maltě a Gibraltaru, proto byly v boji o ovládnutí středomořského prostoru a afrického pobřeží nejvíce Italy napadány lodi v nich kotvící. Přednost mělo napadání civilních nákladních námořních lodí najatých Angličany či jinými státy na transporty, především pak tankerů. Zajímavou výjimkou bylo potopení dvou starších bitevních anglických lodí v přístavu Alexandria: jedinou operací byly koncem roku 1941 potopeny sesterské lodi HMS Valiant a HMS Queen Elizabeth. Queen Elizabeth je na obrázku v příloze. Ta měla delší život, kecla si totiž po výbuchu na mělké dno a mohla nějakou dobu předstírat, že se jí nic vážného nestalo. Pak byla ale nějak zalátána a přes Suez se odploužila do USA, kde proběhly opravy a hlavně zesílení protiletadlové výzbroje. Zdroje dokonce říkají, že byla pak ještě nasazena za bojů v Pacifiku .
Flotila MAS vykazuje za celé období války potopení 31 lodí sloužících protiitalským zájmům. SLC byly použity celkem v 7 místech (přístavech), z nichž nejexotičtější byl Sevastopol, kde v červnu 1942 bylo vykázáno zničení 2 ruských ponorek, ruského vojenského transportu a ruského člunu. Ostatní místa zásahů SLC byla v přístavech na pobřeží Středozemního moře. Nejvíce potopených lodí bylo v Gibraltaru, a to 11. Zdá se, že Italové měli ve válce pouze jednu mateřskou ponorku a té se u Gibraltaru údajně moc s výsadky SLC nedařilo. Do spolupráce s MAS vstoupila ale italská tajná služba, které se podařil skvělý tah: ve španělském přístavu/zátoce Algeciras (který je od gibraltarské skály hned za rohem) byla zakoupena velká polopotopená loď Olterra jako šrot. Zatímco ušmudlaní dělníci na viditelných částech lodi pracovali na demontáži „šrotu“tempem, kterému by šnek hravě stačil, v podpalubí byla postavena velká dílna na montáž SLC, které sem byly po částech dovezeny železnicí a deklarovány jako součásti strojů bez válečného významu. Pod čarou ponoru pak byl na boku lodi vyříznut otvor, kterým SLC vesele vyplouvaly samy k akcím na Gibraltar, což bylo v rozsahu jejich akčního radiusu . Angličané dlouho, snad až do konce války , netušili, kde se berou ty výbuchy, když gibraltarská úžina byla jimi tak dobře hlídána…
Mimo galerie doporučuji shlédnout video an Yutube:
